SarDuše
Sardinie je mým druhým domovem. Je to místo, kde si intenzivně sahám na své kořeny, a to v každém ročním období. Velmi snadno zde nacházím svůj střed. Sardinie má mnoho tváří a některé jsou běžným turistům skryté. Nenechávám si je pro sebe a ráda se o ně s vámi dělím, ať už při Pouti pro ženy nebo Dobrodružné cestě pro páry. V minulých zimních týdnech (které však měly s rozkvetlým rozmarýnem a slunečnými dny regulérní příchuť jara) jsem tam překládala část další Mamaniho knihy, která vyjde letos na podzim. A jednou, když jsem se tak procházela po liduprázdných plážích, skládala obrazce z mušliček a brouzdala se po kolena ve vodě, vznikla tahle báseň. Kde se vzala, tu se vzala. Tu poslední jsem napsala někdy ve dvanácti letech.
SarDuše
Lucie Chaya
Když skrz magickou mořskou modř
se nebe a zem spojí,
v nitru – příbytku mořské víly (Znáte se?)
rozhostí se klid.
V tu chvíli v jednotě splyne vše
rozpolcené v dvojí.
Duše zlehka mávne křídly, vznese se a…
… znovu začne snít!
Ozvěna životů dávných napříč časem
esenci ducha rozzvučí.
Vnitřní hlas volá: Vzpomeň, to přec já jsem!
Sardinkou s ostrovanskou duší a rysy
– byť v českém rouše – never ever. ever.. ever…
nepřestaneš být.
Ta vůně rozpoznatelná mezi všemi
až vhání slzy do očí.
Rozmarýn, myrta, smil… ach, jak ten drahý je mi!
Duše má jasno. Příště chce tak jako kdysi
v tajemné zemi nurágů a hrobek obrů
znovu se narodit.
/6.1.2020 východní pobřeží Sardinie, pláž SaRena Bianca
Peruánská Hadí žena u českého rybníka
Tak máme před sebou zítra zcela mimořádně další úplňkovou noc v jediném…