Kurandera z orlí perspektivy

Šamanismus učí, jak se dívat na věci z orlí perspektivy, ze které dokážeme dohlédnout na některé souvislosti, které by nám třeba z té hadí zcela jistě unikly. Je to zajímavá technika, kterou často používám a někdy už tak nějak automaticky, aniž bych na to nějak zvlášť myslela.

Jako třeba včera. Včera měla totiž narozeniny Romana Přidalová, podnikavá žena, díky jejíž vášni ke knihám a ženským příběhům vzniklo před mnoha lety nakladatelství Motto. (Připomněl mi to Facebook, ke kterému mám jinak dost ambivalentní vztah, v těchto případech je ale docela užitečný.) Když se podíváte do své knihovničky, určitě tam několik knih s logem tohoto nakladatelství najdete. Jednu tam mít budete určitě. Kuranderu. 🙂

A právě v souvislosti s ní moje úvaha souvisí. Uvědomila jsem si totiž, že bez této ženy byste neměly možnost tuto knihu dnes držet v ruce, nemohla by vám přinášet moudra a spouštět ve vašem životě transformační změny, o kterých mi píšete.

A najednou sem vnitřním zrakem uviděla to neviditelné energetické vlákno. Od kurander, které učily Hernána H. Mamaniho, po jeho samotného jako autora knihy, který dal Kantinu příběhu formu a pustil jej do světa. Přese mne, kterou si jiná Mamaniho kniha našla “náhodou” v jedné těžké životní chvíli během mého krátkého pobytu v Miláně. Následoval slib sobě sama přeložit knihu pro další české ženy.

To jsem ještě netušila, že budu muset autora přemlouvat, aby mi vůbec to svolení k překladu dal. Kniha už totiž byla přeložena do němčiny, kde zcela nečekaně úplně propadla. Úspěch, který sklidila v Itálii se tam nezopakoval. Překladatelce, která neměla žádné zkušenosti se světem jemnohmotných energií, se nepodařilo v překladu zachovat poslání vetkané mezi řádky. Jak se mi Mamaniho povedlo přemluvit vám teď neprozradím, ale najdete to v knize, kterou píšu.

Takže hurá! Trvalo to sice rok, ale souhlas od autora jsem měla. Potřebovala jsem najít nakladatelství, které by knihu v Čechách vydalo. A ve chvíli, kdy jsem pomyslela na to, na koho se obrátit, vyvstala mi v mysli naprosto jasně tvář Romany Přidalové, tehdejší majitelky nakladatelství Motto. Vesmír to zaonačil tak, že jsme se poznaly mnoho let předtím zvláštní shodou okolností, ve kterých hrála jednu z hlavních rolí Itálie, naše společná vášeň.

Kdo by si tehdy pomyslel, že ji téměř o deset let později oslovím s trochu bizardní nabídkou – tedy zda by její nakladatelství nechtělo vydat můj překlad knihy peruánského kurandera, která vyšla v italštině, a to díky tomu, že si vzal Italku! Poznal ji na jedné ze svých přednášek. Jak ten život někdy ty karty opravdu zajímavě, ale celkem předvídavě zamíchá! A jsem ráda, že myslel i na tu italštinu, španělsky totiž neumím ani slovo!

Dneska, když se Kurandera stává i v Čechách bestsellerem, se může se zdát, že rozhodnutí ji vydat nebylo žádný velkým krokem do neznáma. Je to ale žánr trochu specifický, navíc tu byl jeden neúspěšný precedens v sousední zemi, a tak to přece jen trochu odvahy chtělo.

No vlastně trochu víc než jen trochu. Romana se rozhodla do toho jít a rozhodla se do toho skutečně jít se mnou a to i přesto, že to měla být má první přeložená kniha, která navíc stojí na pomezí dvou žánrů. Byla jsem sice novinářka a psaním jsem se živila, to ale ještě automaticky neznamenalo, že dokážu skvěle přeložit celkem nelehkou knihu.

O tom, že se poselství podařilo doručit až do vašich srdcí, svědčí prodejnost knihy i vaše ohlasy. Když jdu do knihkupectví a vidím obálku Kurandery vystavené na nějakém viditelném místě, neskutečně mě hřeje u srdce (trochu jako když jsem kdysi v metru stála nad pánem, který právě četl v Reflexu jeden z mých prvních publikovaných článků). A v takové chvíli už se zase vznáším v té orlí perspektivě a v hlavě se mi promítá, celý ten film vzájemných souvztažností.

Ale když už jsme u té červené obálky s obrázkem Macchu Picchu, kterou si moc chválíte, a píšete mi, že na vás z prodejního regálu doslova zamrkala, tak vězte, že tato krásná obálka byla nápadem Romany.

A tak když měla včera ty narozeniny, věnuju jí a Kurandeře (která se dostala až k vám i její zásluhou) druhý článek mého nového blogu. Obě si to zaslouží. Věřím, že jedním z nejkrásnějších narozeninových dárků jsou pro Romanu chvíle, kdy knihy, kterým dá svoji důvěru, zarezonují s mnoha čtenářkami, tak jak to dokáže Kurandera.

Kurandera. I toto slovo, v Čechách dosud celkem neznámé, má v tomto příběhu své čestné místo. Pamatuješ, Romano, jak jsme spolu vedly úvahy, zda překládat či nepřekládat? Jak přeložit slovo, které v sobě ukrývá významově léčitelku, čarodějku i šamanku? Ale budou čtenářky slovu kurandera rozumět? Hotové dilema. Rozhodly jsme se nepřekládat a vysvětlit pořádně v záložkách a předmluvě. S odstupem času je jasné, že jsme se rozhodly správně.

Silný příběh, který stojí v pozadí Kurandery a který zatím málokdo zná, mi přinesl jedno poučení. Velmi jasně jsem si uvědomila, že když se naučíme vidět věci v souvislostech a spatříme onu neviditelnou nit, o které píšu na začátku, pak pochopíme, že vůbec nic se v životě neděje náhodou. Vnější svět se pro nás stane mnohem čitelnější. Neplácáme  v proudu života chaoticky pádlem všemi směry, tedy naprosto neefektivně, ale dokážeme jím plout celkem harmonicky a jsme schopni zachovat klid i ve chvíli, kdy třeba zjistíme, že nám do loďky zrovna začíná zatékat.
(Tak si říkám, že nějaký podobný odstavec asi vymyslím na zadní obálu mé knihy, která tento příběh vypráví podrobně.)

Tak vám přeju klidnou a harmonickou plavbu. 🙂

Teď mě tak mimochodem napadá, že nejen Romana ale celý tenhle příběh má teď vlastně své narozeniny. Šesté. První Mamaniho kniha se mi totiž dostala do ruky v Miláně v únoru r. 2009. 🙂

A jaké jsou ty vaše pohledy z orlí perspektivy? Jde vám to?

Vaše Lucie Chaya