Dokud není pozdě…

Venku se žení všichni čerti. Je začátek dubna a počasí nezůstává tomu pověstně rozpustilému aprílovému opravdu nic dlužno. Velikonoce jsou za dveřmi a prý budou chladnější než loňské vánoce. Já hledím z okna a v mé duši je navzdory kroupám bušícím do okna klid a u srdce mě krásně hřeje.

Vzpomínám totiž na svoji babičku, kterou jsem viděla naposledy právě o loňských Velikonocích. O několik týdnů později odešla do světla. Ty Velikonoce si budu pamatovat celý život. Byly pro mne další obrovskou lekcí v překonávání strachu z mínění druhých i neodkládání důležitých věcí na někdy jindy.

Mnoho let jsem žila trochu rozpolceně. Jednou nohou jsem byla novinářkou, která přinášela do Čech skrze různá média informace o dění v Itálii a zároveň už jsem nějakou dobu působila jako koučka a průvodkyně mužů a žen na cestě osobního seberozvoje.

Moje rodina věděla, že pracuji s tělem skrze masáže, nikdy jsem se ale nebavili zcela otevřeně o tom, že pomáhám lidem i v oblasti sexuality. Nevěděla jsem, jak jim to říct a byla jsem docela ráda, že se neptají. Byla jsem schopná o tom mluvit s cizími lidmi, s přáteli, vyjít s tím ale na světlo před celou rodinou, to bylo něco úplně jiného.

Co tomu řeknou? Nevyloží si to nějak špatně? Neodsoudí mě?

A pak jsem se loni rozhodla. Silně jsem cítila, že potřebuji posílit svoji integritu a zároveň spojit tyto dva světy, zdánlivě tak neslučitelné. Rozhodla jsem se využít k tomu první možnou příležitost, kdy se sešla celá rodina z tátovi strany. Velikonice.

Byl tam mimo jiné můj syn, můj táta – který pro mne představuje nejvyšší mužskou autoritu, ale byla tam i moje osmdesátiletá babička. Žena, která zažila válku, a o které se dalo předpokládat, že nebude mít tak moderní názory, jako mám já.

Vždycky na mě trpěla. Měla dva syny a vytoužená dcera nepřišla. Ze tří vnoučat jsem byla jedinou vnučkou právě já. Viděla se ve mně a to poslední, co jsem chtěla, bylo ji zklamat. Volání mé duše ale tuto obavu přehlušilo.

A tak jsem si je tehdy všechny posadila a řekla jim, že už mě nebudou slýchat z rádia vyprávět o dění v Itálii, ale možná o něčem úplně jiném. A že je to možná překvapí. A také jsem jim vysvětlila podrobnosti své práce, i to že její součástí je pomáhat lidem v rozvoji vlastní sexuality i v překonávání problémů v této oblasti. Mluvila jsem z hloubi svého srdce a svěřila se jim s tím, že cítím, že toto je má pravá cesta. V očích se mi lesky slzy.

Mé rozhodnutí přijali a podpořili všichni do jednoho. A nedovedete si představit ten pocit svobody, štěstí a úlevy, který mne prostoupil. Dokázala jsem to. Najednou jsem se konečně cítila úplná. A svobodná. Ano, toto jsem já. A už to vědí úplně všichni. A také jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že žiju v rodině, kde si vzájemně nemluvíme do života. Respektujeme životní volby těch druhých.

Když jsem pak seděla sama ve vedlejším pokoji, abych si vyřídila jeden telefon, přišla za mnou babička. Objala mě. Pak se mi podívala zpříma do očí, vzala mě za ruce a řekla: “Jsi jedinečná. Máš toho tolik co dát. Jsem na tebe pyšná.” Bylo to vlastně… POŽEHNÁNÍ. V jaké jsem ani ve snu nedoufala. Její otevřená mysl mě překvapila a dojala zároveň.

A byla to také poslední slova, která mi kdy řekla. A najednou do dveří rozverně nakoukl její manžel a udělal spontánně momentku, kterou s vámi sdílím. Je to taková ta zákulisní. Nepřipravená, přirozená a neupravená. Děkuju za ni. Je v ní opravdovost poslední společné chvíle.

Po Velikonocích jsem odjela zpátky do Itálie a o několik týdnů později mě v Padově zastihla zpráva, že babička odešla do světla. Celý den jsem strávila sama a myslela na ni. Po tvářích se mi valily slzy jako hrách. Nebyly to slzy smutku. Každý tu máme vyměřený určitý čas a ona ten svůj využila naplno a přitom důstojně. Žila šťastně do poslední chvíle a odešla ve spánku. Kéž bychom se dočkali všichni takového konce. Byly to slzy vděčnosti.

Najednou mi to totiž začalo všechno docházet.

Stihla jsem to jen o vlásek. Dostat její požehnání. Byla jsem a stále jsem nesmírně šťastná, že jsem vyslyšela svoji intuici a neodkládala rozhovor s rodinou na “někdy jindy”. Už bych nikdy neměla tu samou příležitost. Dostat požehnání své babičky pro moji cestu, pro mé poslání.

Nemáte náhodou ve svém okolí někoho, komu byste chtěli něco říct, a ještě jste to neudělali? Ještě je čas, zítra tu možnost už také nemusíte mít. Proč stále žijeme tak, jako bychom tu měli být všichni ještě 500 let?

Moje babička tak rozhodně nežila. Byla to obyčejná, neobyčejná vesnická žena. Když jí bylo pětašedesát, umřel jí manžel, můj děda, a ona pro něj 5 let truchlila. A pak se něco stalo. Na koncertě dechovek poznala dalšího muže svého života. Pochopila, že život nekončí. A že děda by ji nechtěl vidět do smrti takhle smutnou. Vzala život opět do svých rukou. Ve svých sedmdesáti se znovu provdala. Vykašlala se na to, co kdo řekne, a šla za svým srdcem. Úplně ji vidím před očima, jak se od plic směje až se zajíká, když mi vypráví, jaké pozdvižení tím vyvolala ve svém okolí. „Ona má chlapa!?“, špitaly si babky pobouřeně.

No a co?! Vždyť je to přece krásný! Prožili spolu krásných 11 let. A historku, jak museli na matrice v sedmdesáti vyplnit, jak se bude jmenovat jejich dítě, aby je vůbec oddali, dávali při rodinných setkáních k dobrému. Vnímám babiččin příklad jako inspiraci pro sebe i jiné ženy. Pokud pro ni nebylo pozdě v sedmdesáti, proč by pro nás mělo být, ať už je nám čtyřicet, padesát nebo šedesát?

Před chvílí jsem po Skypu mluvila s jejím druhým manželem. A víte, co mi řekl? Že to byla nejlepší žena jeho života. A že ho toho za těch jedenáct let tolik naučila.

Co k tomu dodat?
Vůbec nic.
Snad jen: „Děkuji, babi, za inspiraci.“

Přeji vám krásné Velikonoce. Třeba v duchu znovuzrození sebe sama do nového života v úplné pravdě.

Vaše Lucie Chaya