Moje cesta

Kdyby mi jako malé holčičce někdo řekl, že má Arabelin prsten a že mi splní jakékoliv přání, jedním z nich by rozhodně bylo nahlédnout do budoucnosti. Tak moc mě zajímalo, jakého budu mít asi manžela, kolik budu mít dětí a jaké bude moje povolání, „až budu velká“. Také jste to tak měli?

Žena, která žije život, který si vybrala, ne který se jí děje.

Kdyby té malé Lucince bylo umožněno nahlédnout do mé současnosti, spatřila by ženu, která má šikovného, v podstatě již dospělého (23 let) syna vysokoškoláka a po boku milujícího, partnera, který však nemá potřebu ovládat a vlastnit.

Spatřila by ženu, která si své ženství opravdu užívá, je aktivní tvůrkyní svého života, plave s proudem a ne proti němu. Spatřila by ženu, která chybuje, ale ze svých chyb se učí. Ženu, která má svoji značku přírodní kosmetiky, žije stále více v přírodě mezi Čechami a Sardinií a může svobodně volit, kolik chce kde trávit času.

Ženu, které je práce jejím koníčkem vášní a posláním, která překládá knihy, sama píše, přednáší, vede své semináře, je průvodkyní stovkám žen i mnoha mužům a učí se od šamanů, kteří jí nazývají chakaruna (žena, která je mostem) - nejen proto, že organizuje jejich semináře v Čechách.

Spatřila by ženu, která ve své práci propojuje šamanismus, tantru a kvantovou meditaci a využívá znalostí a zkušeností z mnoha povolání, kterými během dvaceti let prošla, ať už to byla průvodkyně, spisovatelka, překladatelka, tlumočnice, manažerka, majitelka obchodů, novinářka nebo třeba masérka.

Takový pohled by se té mé malé holčičce určitě velmi líbil a moc by se na svoji budoucnost těšila, protože by neviděla dlouhou a trnitou cestu plnou pádů a opětovných vzestupů, kterou k takovému životu bude muset ujít.

Když se dotkneš dna

Kdyby totiž nahlédla do své/mé rané dospělosti věku dvaadvaceti let, naskytl by se jí zcela jiný pohled - na naprosto zoufalou, vyčerpanou, plačící, rozvedenou mladou ženu s dvouletým synem v náručí. Ženu na mateřské dovolené s přerušeným studiem vysoké školy a s téměř nulovou finanční podporou otce dítěte.

Bylo to období mých velkých existenciálních strachů a úzkostí, kdy jsem žila (a myslela jsem si, že oprávněně) v roli ukřivděné oběti života. Moje kozoroží realistická mysl vůbec nechápala, jak mám dokázat s mateřskou 3000 Kč zaplatit nájem minibytu v Praze, který stál tehdy s energiemi 8000 Kč, získat jako rozvedená studentka s malým dítětem práci, přitom dostudovat a ještě být svému synovi dobrou matkou a v podstatě i otcem v jednom.

Jako fénix z popela, anebo proč já?

Více než dvacetileté období mezi těmito dvěma momenty mého života byly opravdu velkou školou. Jeden z velkých objevů, který jsem učinila bylo objevení svého ženství, které s sebou přineslo i úctu a respekt k mužství.

K objevení mého ženství vedla postupná cesta. Od manažerského období přes novinářské až po současnost. Dnes pomáhám objevovat ženství stovkám dalších žen. Využívám přitom svých zkušeností i práce s energií, a tak jejich proces netrvá zdaleka tak dlouho jako ten můj. Nikdy není pozdě začít, žena může zrát jako víno.

Lidé, kteří mě dobře znají občas kroutí nevěřícně hlavou a říkají, že můj život vypadá, jakoby někdo zkoncentroval několik životů do jednoho. Kdybych na své cestě tolikrát nepadla, abych se pak zvedala jako fénix z popela znovu a znovu, nemohla bych dnes s druhými sdílet autenticky to, co sdílím. Neměla bych zkušenosti ani potřebnou pokoru.

Cestou jsem prolila mnoho potu, slz a krve, ale také se mi na ní dostalo mnoha velkých darů a vhledů do mystéria života i smrti. Mnohokrát jsem si na té cestě říkala 'Proč zrovna já???' Vtipné je, že tuto otázku jsem si pokládala jak ve chvílích největšího zoufalství tak i v momentech, kdy se mi dostávalo vhledů do mých schopností a poslání.

Když jsem jezdívala taxíkem s nemocným synem noční Prahou na pohotovost a přemýšlela přitom, zda budu mít další měsíc na nájem, nebo mi o pár let později tragicky zahynul partner, ptala jsem se ‚Proč já?'. Když se mi dostalo jedné noci v troskách peruánského chrámu zasvěcení coby průvodkyně žen na jejich cestě objevování vnitřní kurandery, nebo mi šamanka na Sardinii tzv. „četla vodu“ (věštění házením obilných zrn do vody), aby mi pak dojatě řekla: „Jsi moje sestra, vítej, máme stejné poslání. Víš, že na posvátných místech Sardinie jsi více doma než já?“, ptala jsem se úplně stejně. ‚Proč já???‘.

Kdyby mi dnes někdo nabídl možnost nahlédnout s Arabeliným prstenem do budoucnosti, odmítla bych. Nechci vidět za dva rohy, chci žít naplno tady a teď. Kdysi jsem nevěděla, že jsme aktivními tvůrci a režiséry svého života, dnes to vím a učím druhé jak na to.

Celoživotní škola

Ani náhodou ale nemám pocit, že jsem tzv. „došla“. Vím, že na cestě své současné inkarnace se budu učit do posledního vydechnutí. Na druhou stranu mám pocit, že jsem si mi během toho čtvrtstoletí dostalo některých vhledů, které mi v současnosti pomáhají žít život svobodněji, vědoměji a radostněji než dřív a sdílím s druhými, jak na to, aby jim to netrvalo tak dlouho jako mně. Zkušenost také ukazuje, že jsem takovým energetickým „otvírákem“ druhých.

Jedno z velkých uvědomění na mé cestě bylo to, že se můžeme učit cestou DE-SPERACE (zoufalství), na které člověk cedí, pot, slzy a krev anebo cestou IN-SPIRACE (inspirace), kdy se můžeme učit s lehkostí a radostí. Obě cesty fungují a obě nás přivedou do cíle. Ta druhá je však rozhodně veselejší.

Pokud máte pocit, že moje esence rezonuje s tou vaší, že mohu být vaším „otvírákem“, vaší klíčnicí, která má v ruce klíče pasující právě do těch vašich dveří, jsem tady pro vás.

A pokud si přejete, abych vás na vaší cestě nějakou dobu provázela, bude mi ctí.  

S láskou Lucie Chaya