Category : Blog

Blog
0

Bobr versus Lolitka


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Název dnešího článku je záměrně provokativní podobně jako jeho téma. Za malou chvíli pochopíte proč. Dnes jsem si při řízení v autě položila otázku, zda moje blogy nejsou přece jen příliš osobní. A geniální vesmír mne nenechal dlouho na rozpacích a do 10 minut přihrál neobvyklou situaci, která mi v tom udělala dokonalé jasno.

Na svém Fb profilu jsem si včera změnila profilovou fotku. Teď tam tedy mám černobílou fotografii, kde jsem nenalíčená, s rozpuštěnými vlasy, oblečená v plátěných šatech opřená o strom. Byla pořízena letos v létě na mém workshopu Posvátná sexualita.

Kromě liků a komentářů mých přátel tam náhle přistál i komentář: ONA SE NEHOLÍ??? Ta tři slova ve mně vyvolala téměř rozpustilý úsměv. Je to totiž téma, které jsem před lety hodně řešila, ale dneska už ho mám zpracované. A pomáhám v tom i dalším ženám.

Celý ten trend umělých prsou, nehtů, řas, úzkostlivého vyholování celého těla a plastik od obličeje přes prsa až po joni jsem totiž vždycky cítila jako nepřirozené. Ale nejvíc mi vadil tlak společnosti na vnucování názoru na to, jak by měla krása moderní žena vypadat. A jak tento tlak sílil, musela jsem si v tom chtě nechtě udělat jasno, abych se vůči němu vymezila.

Tak tedy, aby bylo jasno. 🙂 Tento příspěvek vůbec není o zastávání názoru, zda se má žena holit nebo ne, popř. jak moc a kde. Ale především o tom, že je to s dovolením její klín a ona by se měla cítit ve svém rozhodování svobodně. To se lehko řekne a hůř udělá, že?

Pokračování krátkého slovního ping-pongu na Fb mezi mnou a oním mužem mi připomněl, že ten tlak neexistuje jen ze strany společnosti, ale i ze strany mužů, kteří umějí být v prosazování svého názoru na tuto problematiku někdy velmi…použijme taktně slovo “netaktní”. Ale nedivme se, dostávají v tomto směru od meanstreemových médií a pornografických videí kvalitní masírku.

Když jsem si tedy přečetla komentář “ONA SE NEHOLÍ???”, v duchu jsem se srdečně rozesmála. Opravdu by mne nenapadlo, že fotografie, na které je převážně obličej, spolu s komentářem “natural woman” vyvolá takovou asociaci a reakci, navíc od zcela neznámého muže.

A v hlavě mi najednou blikla vzpomínka na jednu fotografii Pettera Hegreho, která mne před časem na Fb velmi pobavila a kterou jsem si pro nějakou vhodnou příležitost uložila do telefonu. Mám ráda sérii fotografií na kterých tento fotograf zachytil nahé tělo své ženy v neobvyklých jógových pozicích. Má originální, občas trochu kontroverzní oko a v tomto případě to opět potvrdil.

Na této fotografii je ale ženský klín se třemi natáčkami s ženským ochlupením. Z mého pohledu geniální recese na toto téma. A navíc umělecky velmi zdařená. A uznejte, že tato příležitost byla skutečně ideální k tomu tuto fotografii použít.

Našla jsem ji tedy hbitě v paměti telefonu a připojila ji k mé odpovědi: “Rozhodně ne všude. Smailík.” A přiznám se, že jsem byla docela zvědavá, zda se panáček chytne za nos a jak zareaguje. Na poodhalování svého soukromí na Fb jsem hodně citlivá, ale tohle za to rozhodně stálo.

Odpověď: “Děkuju nechci,” mne poněkud zklamala, čekala jsem trochu vyšší level, přesto jsem s úsměvem odpověděla: “Nikdo tu nic nenabízel.“ “Odpověď “No jen aby,” už jsem nechala bez reakce. Škoda energie. Tato epizodka mě ale opravdu přiměla k zamyšlení.

A vnímala jsem v zádech všechny ty ženy, které vyholují některé části svého těla, především joni, ne proto, že by se to líbilo jim, ale protože si myslí, že se to od nich očekává. A jsou přesvědčené, že pokud to dělat nebudou, budou na ně muži v posteli pohlížet jako na neandrtálkyně, které někdo před chvílí setřásl ze stromu.

Holit nebo neholit? A je třeba na takovou otázku vlastně odpovídat? Existuje na ni správná odpověď? Jsou muži, kterým se vyholený ženský klín líbí a nevyhlolený je jim odporný a existují tací, kterým připadá milování s ženou se zcela vyholeným klínem téměř perverze, která v nich asociuje pedofilii. Obě skupiny mají právo na svobodný názor a já oba respektuji. Stejně jako existují ženy, které se holí proto, že se jim to samotným líbí a nebo to ze stejného důvodu nedělají. A pak je to v úplném pořádku.

Ale pouze žena, která si pevně stojí ve své ženské síle, si ale do něčeho takového kecat zkrátka nenechá. Ani od společnosti ani od mužů. A nesouhlasné reakce ať už jakéhokoliv typu takový Žena s velkým Ž hravě ustojí. Ví totiž, že to celé vůbec není o vzhledu klína. A jsem šťastná, že absolventky mách kurzů Moderní kurandera v tom už mají jasno stejně jako já.

A jak to tedy mám já? Holím se nebo neholím? Všichni víme, že to vlastně vůbec není důležité. Ale na druhou stranu nemám ani problém o tabuizovaných tématech, jako je toto, přirozeně otevřeně komunikovat, což mí klienti moc dobře vědí a možná právě to jim pomáhá hovořit se mnou o tématech, o nichž třeba dosud s nikým nemluvili.

Takže… Nemám ráda dogmata. V ničem. V jídle jsem převážně vegan, ale občas si dám s chutí kousek úžasného italského parmazánu nebo u moře čerstvou rybu, když na ni sporadicky dostanu chuť a jindy jím zase úplně raw. Poslouchám své tělo a intuici. A podobně proměnlivé to mám i s mým klínem.

Po většinu času ochlupení v klíně spíše jen upravuji, než že bych ho holila tak, abych se cítila příjemně. Někdy je “joni sestřih” úplně kraťounký, někdy delší, podle momentální nálady. Úplně jsem si vyholila joni v životě asi dvakrát v rámci překvapení pro partnera. Účel to rozhodně splnilo a bylo to vítané zpestření našeho intimního života.

Jistě všichni vnímáme ten obrovský rozdíl, když bych to udělala, protože cítím, že se to ode mne očekává a když to dělám proto, že se tak svobodně rozhodnu. A nikomu nevnucuju, aby to měl stejně jako já. Pokud si tam chce žena vyholit kosočtverečky a obarvit si zbytek nazeleno, ať to klidně udělá, když se jí to líbí. Zachovejme si v tomto, milé ženy, svobodné rozhodování. Jsou to přece naše klíny. Tak si nenechme vtloukat jiné klíny do hlavy. 🙂

Mám kamarádku, která si na tlak svého partnera nechala před časem provést permanentí depilaci klínu a která by dnes dala nevím co za to, aby jí chloupky opět narostly. Doufá marně. Joni už má nadosmrti hladkou jako dětskou prdýlku. A tento příměr volím i přesto, že jsem si vědoma jeho možné dvojsmyslnosti, protože i to je psychologický úhel pohledu této volby, aťˇchceme nebo ne. Jung by nám to vysvětlil podrobně. Najednou se tahle moje kamarádka cítí být méně ženou. A mně to vůbec nepřipadá nepochopitelné. Proto dělejme všechny tyto volby opravdu vědomě.

Ve své terapeutické praxi pracuju s nahotou velmi často. A stupeň vyholení u svých klientek opravdu neřeším. Soustředit se na problém, se kterým mne oslovily, mi přijde mnohem přínosnější. Při určitých masážních technikách bývám nahá i já, abychom na tom s klientkou nebo klientem byli stejně. Můj klín řešil jen jeden jediný klient a bylo to skoro až dojemné. Zdvořile, s úctou a s určitou nostalgií v hlase se zeptal: “Mohu se na vás s dovolením jen chvilku dívat? Já jsem totiž nevyholený klín už hodně dlouho neviděl.” I to možná stojí za zamyšlení, co říkáte?

A jak to dopadlo s mým dilematem o příliš osobních článcích na blogu? Jednoznačně. Když budu cítit, že je to přínosné, budu osobní až do morku kostí. Děkuji vesmíru za tuto originální příležitost si to ujasnit.

Read More
Blog
0

Jeho doteky duše


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Včera jsem byla na masáži a byla to bez přehánění jedna z nejkrásnějších masáží mého života. A ještě teď, když píšu tyto řádky, se moje duše cítí tak nějak sametově. Masáž často dávám, a tak je pro mě důležité ji také přijímat, což jsem už dlouho neudělala. Myslím, že jsem našla svého dvorního maséra. Uvědomuju si, jak je pro nás ženy důležité ho mít. Tak jako máme svůj oblíbený parfém, oblíbenou knihu, věrné přátele, měly bychom mít vedle svoé dvorní masérky i svého dvorního maséra.

Je třeba mít oba? Často ano. Kromě fyzického uvolnění skrze masáž svalů nám totiž každý z nich přináší určitu esenci. Mluvím teď samozřejmě o masáži, která nepracuje jen s naším fyzickým tělem, ale dotýká se i naší duše. Masáž od ženy nám ženám přináší esenci ženské sounáležitosti a sesterství, v rámci kterého můžeme začít pracovat na některých citlivých tématech jako je třeba sebepřijetí.

Masáž od muže opravdu prověří, zda už jsme své tělo přijaly a zda se dokážeme cítit při masáži komfortně. A hlavně nás může naučit mužům znovu důvěřovat, pokud jsme se vůči nim z nějakého důvodu zavřely. Naučit se přijímat masáž od muže v plném uvolnění může být mnohem léčivější, než si často dokážeme představit.

A říkám to i přesto, že já sama jsem sama masérkou. Protože mi nejde o to, abych měla co nejvíce klientek, ale protože mým přáním je to, aby se všechny ženy cítily co nejlépe.  A jsou chvíle na to přijmout masáž od ženy a jiné, kdy je vhodné zajít k muži. Někdy cesta k němu vede přes masáž od ženy a to je mé místo. Ale mužsko-ženskou polaritu v rámci masáže prostě nahradit nedokážu.

Jen se nad tím zamyslete: Chodíte rády na masáž? K muži nebo k ženě? Proč? Dokážete se u masáže zcela uvolnit? Možná teď dokážete uchopit nějakým pocit, který jste si dosud neuvědomily.

Která z nás nemá ve svém srdci zranění související s nějakým mužem? Mnohé z nás moc dobře ví, jak bolí zlomené srdce. Když nám na hrudi leží těžký kámen a bolestí se nedokážeme ani nadechnout. Velmi často se v tlaku každodenních povinností nedostaneme k tomu věnovat zraněnému srdci dostatečnou pozornost, abychom ho začaly léčit. Přepneme na vnitřního autopilota a ten odsune toto zranění někam do kouta naší duše, tak abychom byly schopné nějak fungovat.

Vůbec si přitom ale neuvědomujeme, že ono zranění tam stále je. I když čas bolesti oláme hroty a její intenzita trochu zvětrá jako otevřené víno. A nedochází nám, že nás to ve výběru dalšího partnera. Kráčíme světem s tou energiií, které říkám “needy”, hledáme jiného muže proto, abychom nebyly samy, aby nás zachránil, aby vyléčil naše zranění, aby…, aby… A to opravdu není energie, se kterou si k sobě přitáhneme vhodného partnera.

Na léčení svých zranění musíme pracovat samy. A masáž od důvěryhodného maséra je jedním ze způsobů. Masáž od muže nás doživí svým zemitým a přesto láskyplným dotekem, kterému se učíme důvěřovat. Tam v příjemném přítmí masážní místnosti jsem si pod jistým, pevným a přitom neinvazivním dotekem mého nového dvorního maséra za zvuku relaxační hudby opravdu hluboce uvědomila, jak moc je tento dotek léčivý nejen pro naše ženské tělo ale právě i pro naši duši.

Při každé masáži dochází k vemi silnému napojení mezi masírovanou a masírující osobou. Po dvaceti minutách se propojí i jejich energetická pole. A čím déle jsem se oddávala masérovu doteku, který ve mně vzbuzoval bezpečí a důvěru, tím více jsem si uvědomovala, jako ho tím zároveň nechávám vstoupit do své duše.

A on vstupoval s každým dalším dotekem, s každým dalším masážním hmatem s respektem a po špičkách dál. Nakonec jsem uvolnila přístup i do té části mé duše, kde se ukrývaly ještě nějaké střepy – pozůstatky mého zlomeného srdce. Už jsem mnohé vyčistila ale ukázalo se, že mě trochu práce a úklidu ještě čeká. Slzy nepřišly, ale často se stává i to. U masáží pláčí někdy nejen žen, ale i muži. Dovolte si to. Za své slzy se nestyďte, masér je rozhodně ustojí, nechte v nich rozpustit všechny limitující emoce a bloky, které mají odejít.

Střepy zraněného srdce mohou odpočívat  v hloubi naší duše i když už máme třeba dalšího partnera. Ale díky nedoléčenému zranění už mu prostě nedáme tu důvěru, kterou jsme dokázaly dát kdysi. I když by si ji třeba zrovna on zasloužil. Jsme nedůvěřivější, opatrnější, podezřívavější. Naše zranění v nás stále někde dřímají a na dveřích k těmto částem naší duše visí těžký kovový zámek. Sichr je sichr.

Při své práci – ať už vysvětluju, jak funguje moje masáž, nebo při práci se strachy na workshopech – používám hodně metafory, které lidem pomáhají některé věci pochopit rychleji. Často ke mně přicházejí spontánně. A včera mi při masáži jadna taková vyvstala před očima.

Znáte to přirovnání “jako slon v porcelánu”? Představte si střepy zlomeného srdce ve svém srdci. Které je tak přecitlivělé, že se bojíme do něj kohokoliv vpustit. Především to platí pro muže. Protože nám připadá, že když to zkusíme, pohybuje se tam přesně “jako slon v porcelánu”, i když to tak vůbec nemusí být. Ale díky momentální přecitlivělosti to tak můžeme vnímat.

Viděla jsem svým vnitřním zrakem obraz těchto střepů. Masér mezi nimi našlapoval citlivě a s úctou, ale přesto rozhodně a nebojácně. Jako vědomý muž. Vnímala jsem, že ví, co dělá. Vnímala jsem jeho integritu. Ani mne nenapadlo se bát, že by snad mé důvěry mohl zneužít. Vnímala jsem, že je tam v tu chvíli pro mne. Jeho dotek byl dávající, ne žádostivý a já si dovolavala přijímat. Už to umím. Ale vždycky tomu tak nebylo. A vnímala jsem, jak některé z těch střepů mizí a vrací se na své místo. A mé srdce bylo zase o poznání zdravější a otevřenější.

Cítila jsem se v tom tak krásně a svobodně. A uvědomovala jsem si, že je to i proto, že přijímám a miluji své tělo. Při masáži se každému doteku poddávám a vychutnávám si ho, cítím úlevu a uvolnění na fyzickém těle. V mojí hlavě  nebzučí jako v úle myšlenky na to, co všechno z mého těla v danou chvíli je nebo není vidět, neřeším jestli nemám náhodou křivé nohy, velký zadek, malá prsa nebo beďara na nose. Pokud máto problém s přijetím svého těla, můžeme na něm společně zapracovat na kurzu Kurandera 1 – Žena ve své síle.

Mužsko-ženská polarita samozřejmě skýtá určitá rizika. Je třeba vybrat si maséra dobře. Maséra, ke kterému cítíme důvěru a v jehož přítomnosti cítíme, že bychom se mohly uvolnit, i když to třeba nejde hned. Možná budeme chvíli hledat, ale výsledek opravdu stojí za tu námahu a třeba i několik neúspěšných pokusů.

Zároveň si musíme uvědomit, že celé to, co jsem popsala, je léčivý a určitým způsobem odosobněný proces. Někdy máme – platí to především pro nás ženy – tendenci se zamilovávat do svým masérů proto, že si zasloužili přístup k naší zranitelnosti a do těch částí duše, kam jsme nikomu jinému už dlouho vstoupit nedovolily. Tím můžeme chytit do pasti samy sebe. Proces je léčivý ve chvíli, kdy si jsme si vědomy jasně daných rolí, dokážeme udržet své emoce na uzdě, a umožníme tak léčení toho, co se poléčit má.

Přeju vám štastnou ruku při výběru svého dvorního maséra. A těm z vás, které mne považují za svoji dvorní masérku, říkám s pokorou: “Je mi ctí.

Read More
Blog
0

Peruánská Hadí žena u českého rybníka


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Tak máme před sebou zítra zcela mimořádně další úplňkovou noc v jediném měsíci. K tomuto jevu dochází jen jednou za tři roky a takovému druhému úplňku ve stejném měsíci se říká Modrý.

Pro mne byl ten předchozí úplněk obzvláště silný, protože luna procházela Kozorohem, což je moje sluneční znamení. Mezidobí mezi těmito úplňky jsem strávila na své milované Sardinii, odkud jsem se včera vrátila, ale o té až příště. Právě totiž získává jasné kontury další významná kapitola českého kurandeřího příběhu a já se s vámi o to nemohu nepodělit.

Přede mnou leží poslední již zalomená verze mého překladu další Mamaniho knihy, která je zcela volným pokračováním Kurandery. Mám k ní zvláštní vztah, ještě bližší než ke Kurandeře. To ona vlastně za všechno může. Četla jsem ji jako první a právě ji jsem se kdysi rozhodla zprostředkovat překladem i vám. Po dohodě s nakladatelstvím ale dostala přednost Kurandera.

Pro českou verzi prošel nakonec mnou navrhovaný název Hadí žena, protože původní název Žena se stříbrným ohonem (ocasem) kvůli své dvojsmyslnosti v češtině neprošel nakladatelskou radou. Tak snad se vám bude líbit název i obálka s kondorem, kterou grafik vytvořil v podobném stylu jako byla Kurandera. Aspoň se vám bude v policích či na pultech knihkupectví dobře hledat.

Probíhá poslední čtení, poslední ladění. Jak řádky plynou před mýma očima, vracím mě to v duchu do loňského léta, které jsem strávila překládáním v pronajatém domku mezi vinicemi kousek od jezera Garda. Každý den deset stránek. Hodinu za hodinou, den za dnem. Dnešní počasí to loňské italské v mnohém připomíná. Tentokrát ale sedím “na rodné hroudě”, na zahradě u pokutického rybníka, což je pravda o poznání méně známá vodní plocha než Garda.

I když je možná slavné místo mnohem blíž, než si kdo umí představit. Naše zahrada totiž leží na úpatí stolové hory Úhošť, která je vyhaslou sopkou a také dávným keltským hradištěm. A zároveň jedním z pravděpodobných míst, kde se mohl nacházet slavný Vogatisburg, tedy hradiště, z něhož kupec Sámo odrazil památný útok Franků.

Je to opravdu zvláštní. Celé dospívání jsem hleděla z okna kadaňského sídliště do dálky a měla jsem pocit, že mne ty dálky volají. To volání bylo tak silné, že jsem odešla ještě v ten samý den, kdy jsem složila maturitu. Musela jsem navštívit posvátná místa v Indii, na Sardinii, v Irsku a v Peru, abych se skrze ně dostala pěkně velkým obloukem po více než dvaceti letech zase zpátky. Ale nebyl to ztracený čas.

A jak tu tak sedím, poslouchám kvákání žab a kochám se výsledky svých prvních pěstitelských pokusů (kdo by to byl do mě kdy řekl?!), uvědomuji si, že mě možná nevolaly ty dálky ale tahle hora. Když se procházím nahoře po planině obklopená krajinou, která jako by patřila do úplně jiných časů, srdce se mi rozbuší dávnými vzpomínkami a zároveň cítím ve své duši obrovský klid.

S úplňkem vyrazím nahoru. Dostávám se tam do jiného časoprostoru, podobně, jako se mi to dělo v ruinách posvátného chrámu v Peru nebo v útrobách posvátného vodního chrámu Santa Cristina na Sardinii před několika dny. Jako by tak můj překlad této knihy od ležící přede mnou tato místa symbolicky spojoval.

Úhošť je silné energetické místo, které mne přivolalo zpátky. A jako bych se až díky všem těm vzdáleným místům, která jsem navštívila a věcem, které jsem se během těch cest naučila, dokázala na toto místo teprve teď správně nacítit. Jako bych k němu nějde cestou získala klíč. Všechno v našem životě má svůj význam. Nic není zbytečné.

Modrým úplňkem jsem dneska začala a Modrým úplňkem skončím. Shodou okolností totiž právě jím končí platnost slevy 500,- za včasné přihlášení na můj zářijový workshop Kurandera 1 – Žena ve své síle. Ještě zbývá pár míst. Pokud se k nám tedy chce některá z vás přidat a oslavit s námi mimo jiné i podzimní rovnodennost, je třeba pro uplatnění příjemné slevy přihlásit se a uhradit zálohu během zítřka. Více informací najdete zde:
Mějte krásné letní dny
Vaše Lucie Chaya

Read More
Blog
0

Dokud není pozdě…


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Venku se žení všichni čerti. Je začátek dubna a počasí nezůstává tomu pověstně rozpustilému aprílovému opravdu nic dlužno. Velikonoce jsou za dveřmi a prý budou chladnější než loňské vánoce. Já hledím z okna a v mé duši je navzdory kroupám bušícím do okna klid a u srdce mě krásně hřeje.

Vzpomínám totiž na svoji babičku, kterou jsem viděla naposledy právě o loňských Velikonocích. O několik týdnů později odešla do světla. Ty Velikonoce si budu pamatovat celý život. Byly pro mne další obrovskou lekcí v překonávání strachu z mínění druhých i neodkládání důležitých věcí na někdy jindy.

Mnoho let jsem žila trochu rozpolceně. Jednou nohou jsem byla novinářkou, která přinášela do Čech skrze různá média informace o dění v Itálii a zároveň už jsem nějakou dobu působila jako koučka a průvodkyně mužů a žen na cestě osobního seberozvoje.

Moje rodina věděla, že pracuji s tělem skrze masáže, nikdy jsem se ale nebavili zcela otevřeně o tom, že pomáhám lidem i v oblasti sexuality. Nevěděla jsem, jak jim to říct a byla jsem docela ráda, že se neptají. Byla jsem schopná o tom mluvit s cizími lidmi, s přáteli, vyjít s tím ale na světlo před celou rodinou, to bylo něco úplně jiného.

Co tomu řeknou? Nevyloží si to nějak špatně? Neodsoudí mě?

A pak jsem se loni rozhodla. Silně jsem cítila, že potřebuji posílit svoji integritu a zároveň spojit tyto dva světy, zdánlivě tak neslučitelné. Rozhodla jsem se využít k tomu první možnou příležitost, kdy se sešla celá rodina z tátovi strany. Velikonice.

Byl tam mimo jiné můj syn, můj táta – který pro mne představuje nejvyšší mužskou autoritu, ale byla tam i moje osmdesátiletá babička. Žena, která zažila válku, a o které se dalo předpokládat, že nebude mít tak moderní názory, jako mám já.

Vždycky na mě trpěla. Měla dva syny a vytoužená dcera nepřišla. Ze tří vnoučat jsem byla jedinou vnučkou právě já. Viděla se ve mně a to poslední, co jsem chtěla, bylo ji zklamat. Volání mé duše ale tuto obavu přehlušilo.

A tak jsem si je tehdy všechny posadila a řekla jim, že už mě nebudou slýchat z rádia vyprávět o dění v Itálii, ale možná o něčem úplně jiném. A že je to možná překvapí. A také jsem jim vysvětlila podrobnosti své práce, i to že její součástí je pomáhat lidem v rozvoji vlastní sexuality i v překonávání problémů v této oblasti. Mluvila jsem z hloubi svého srdce a svěřila se jim s tím, že cítím, že toto je má pravá cesta. V očích se mi lesky slzy.

Mé rozhodnutí přijali a podpořili všichni do jednoho. A nedovedete si představit ten pocit svobody, štěstí a úlevy, který mne prostoupil. Dokázala jsem to. Najednou jsem se konečně cítila úplná. A svobodná. Ano, toto jsem já. A už to vědí úplně všichni. A také jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že žiju v rodině, kde si vzájemně nemluvíme do života. Respektujeme životní volby těch druhých.

Když jsem pak seděla sama ve vedlejším pokoji, abych si vyřídila jeden telefon, přišla za mnou babička. Objala mě. Pak se mi podívala zpříma do očí, vzala mě za ruce a řekla: “Jsi jedinečná. Máš toho tolik co dát. Jsem na tebe pyšná.” Bylo to vlastně… POŽEHNÁNÍ. V jaké jsem ani ve snu nedoufala. Její otevřená mysl mě překvapila a dojala zároveň.

A byla to také poslední slova, která mi kdy řekla. A najednou do dveří rozverně nakoukl její manžel a udělal spontánně momentku, kterou s vámi sdílím. Je to taková ta zákulisní. Nepřipravená, přirozená a neupravená. Děkuju za ni. Je v ní opravdovost poslední společné chvíle.

Po Velikonocích jsem odjela zpátky do Itálie a o několik týdnů později mě v Padově zastihla zpráva, že babička odešla do světla. Celý den jsem strávila sama a myslela na ni. Po tvářích se mi valily slzy jako hrách. Nebyly to slzy smutku. Každý tu máme vyměřený určitý čas a ona ten svůj využila naplno a přitom důstojně. Žila šťastně do poslední chvíle a odešla ve spánku. Kéž bychom se dočkali všichni takového konce. Byly to slzy vděčnosti.

Najednou mi to totiž začalo všechno docházet.

Stihla jsem to jen o vlásek. Dostat její požehnání. Byla jsem a stále jsem nesmírně šťastná, že jsem vyslyšela svoji intuici a neodkládala rozhovor s rodinou na “někdy jindy”. Už bych nikdy neměla tu samou příležitost. Dostat požehnání své babičky pro moji cestu, pro mé poslání.

Nemáte náhodou ve svém okolí někoho, komu byste chtěli něco říct, a ještě jste to neudělali? Ještě je čas, zítra tu možnost už také nemusíte mít. Proč stále žijeme tak, jako bychom tu měli být všichni ještě 500 let?

Moje babička tak rozhodně nežila. Byla to obyčejná, neobyčejná vesnická žena. Když jí bylo pětašedesát, umřel jí manžel, můj děda, a ona pro něj 5 let truchlila. A pak se něco stalo. Na koncertě dechovek poznala dalšího muže svého života. Pochopila, že život nekončí. A že děda by ji nechtěl vidět do smrti takhle smutnou. Vzala život opět do svých rukou. Ve svých sedmdesáti se znovu provdala. Vykašlala se na to, co kdo řekne, a šla za svým srdcem. Úplně ji vidím před očima, jak se od plic směje až se zajíká, když mi vypráví, jaké pozdvižení tím vyvolala ve svém okolí. „Ona má chlapa!?“, špitaly si babky pobouřeně.

No a co?! Vždyť je to přece krásný! Prožili spolu krásných 11 let. A historku, jak museli na matrice v sedmdesáti vyplnit, jak se bude jmenovat jejich dítě, aby je vůbec oddali, dávali při rodinných setkáních k dobrému. Vnímám babiččin příklad jako inspiraci pro sebe i jiné ženy. Pokud pro ni nebylo pozdě v sedmdesáti, proč by pro nás mělo být, ať už je nám čtyřicet, padesát nebo šedesát?

Před chvílí jsem po Skypu mluvila s jejím druhým manželem. A víte, co mi řekl? Že to byla nejlepší žena jeho života. A že ho toho za těch jedenáct let tolik naučila.

Co k tomu dodat?
Vůbec nic.
Snad jen: „Děkuji, babi, za inspiraci.“

Přeji vám krásné Velikonoce. Třeba v duchu znovuzrození sebe sama do nového života v úplné pravdě.

Vaše Lucie Chaya

Read More
kurandera z orlí perspektivy
Blog
0

Kurandera z orlí perspektivy


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Šamanismus učí, jak se dívat na věci z orlí perspektivy, ze které dokážeme dohlédnout na některé souvislosti, které by nám třeba z té hadí zcela jistě unikly. Je to zajímavá technika, kterou často používám a někdy už tak nějak automaticky, aniž bych na to nějak zvlášť myslela.

Jako třeba včera. Včera měla totiž narozeniny Romana Přidalová, podnikavá žena, díky jejíž vášni ke knihám a ženským příběhům vzniklo před mnoha lety nakladatelství Motto. (Připomněl mi to Facebook, ke kterému mám jinak dost ambivalentní vztah, v těchto případech je ale docela užitečný.) Když se podíváte do své knihovničky, určitě tam několik knih s logem tohoto nakladatelství najdete. Jednu tam mít budete určitě. Kuranderu. 🙂

A právě v souvislosti s ní moje úvaha souvisí. Uvědomila jsem si totiž, že bez této ženy byste neměly možnost tuto knihu dnes držet v ruce, nemohla by vám přinášet moudra a spouštět ve vašem životě transformační změny, o kterých mi píšete.

A najednou sem vnitřním zrakem uviděla to neviditelné energetické vlákno. Od kurander, které učily Hernána H. Mamaniho, po jeho samotného jako autora knihy, který dal Kantinu příběhu formu a pustil jej do světa. Přese mne, kterou si jiná Mamaniho kniha našla “náhodou” v jedné těžké životní chvíli během mého krátkého pobytu v Miláně. Následoval slib sobě sama přeložit knihu pro další české ženy.

To jsem ještě netušila, že budu muset autora přemlouvat, aby mi vůbec to svolení k překladu dal. Kniha už totiž byla přeložena do němčiny, kde zcela nečekaně úplně propadla. Úspěch, který sklidila v Itálii se tam nezopakoval. Překladatelce, která neměla žádné zkušenosti se světem jemnohmotných energií, se nepodařilo v překladu zachovat poslání vetkané mezi řádky. Jak se mi Mamaniho povedlo přemluvit vám teď neprozradím, ale najdete to v knize, kterou píšu.

Takže hurá! Trvalo to sice rok, ale souhlas od autora jsem měla. Potřebovala jsem najít nakladatelství, které by knihu v Čechách vydalo. A ve chvíli, kdy jsem pomyslela na to, na koho se obrátit, vyvstala mi v mysli naprosto jasně tvář Romany Přidalové, tehdejší majitelky nakladatelství Motto. Vesmír to zaonačil tak, že jsme se poznaly mnoho let předtím zvláštní shodou okolností, ve kterých hrála jednu z hlavních rolí Itálie, naše společná vášeň.

Kdo by si tehdy pomyslel, že ji téměř o deset let později oslovím s trochu bizardní nabídkou – tedy zda by její nakladatelství nechtělo vydat můj překlad knihy peruánského kurandera, která vyšla v italštině, a to díky tomu, že si vzal Italku! Poznal ji na jedné ze svých přednášek. Jak ten život někdy ty karty opravdu zajímavě, ale celkem předvídavě zamíchá! A jsem ráda, že myslel i na tu italštinu, španělsky totiž neumím ani slovo!

Dneska, když se Kurandera stává i v Čechách bestsellerem, se může se zdát, že rozhodnutí ji vydat nebylo žádný velkým krokem do neznáma. Je to ale žánr trochu specifický, navíc tu byl jeden neúspěšný precedens v sousední zemi, a tak to přece jen trochu odvahy chtělo.

No vlastně trochu víc než jen trochu. Romana se rozhodla do toho jít a rozhodla se do toho skutečně jít se mnou a to i přesto, že to měla být má první přeložená kniha, která navíc stojí na pomezí dvou žánrů. Byla jsem sice novinářka a psaním jsem se živila, to ale ještě automaticky neznamenalo, že dokážu skvěle přeložit celkem nelehkou knihu.

O tom, že se poselství podařilo doručit až do vašich srdcí, svědčí prodejnost knihy i vaše ohlasy. Když jdu do knihkupectví a vidím obálku Kurandery vystavené na nějakém viditelném místě, neskutečně mě hřeje u srdce (trochu jako když jsem kdysi v metru stála nad pánem, který právě četl v Reflexu jeden z mých prvních publikovaných článků). A v takové chvíli už se zase vznáším v té orlí perspektivě a v hlavě se mi promítá, celý ten film vzájemných souvztažností.

Ale když už jsme u té červené obálky s obrázkem Macchu Picchu, kterou si moc chválíte, a píšete mi, že na vás z prodejního regálu doslova zamrkala, tak vězte, že tato krásná obálka byla nápadem Romany.

A tak když měla včera ty narozeniny, věnuju jí a Kurandeře (která se dostala až k vám i její zásluhou) druhý článek mého nového blogu. Obě si to zaslouží. Věřím, že jedním z nejkrásnějších narozeninových dárků jsou pro Romanu chvíle, kdy knihy, kterým dá svoji důvěru, zarezonují s mnoha čtenářkami, tak jak to dokáže Kurandera.

Kurandera. I toto slovo, v Čechách dosud celkem neznámé, má v tomto příběhu své čestné místo. Pamatuješ, Romano, jak jsme spolu vedly úvahy, zda překládat či nepřekládat? Jak přeložit slovo, které v sobě ukrývá významově léčitelku, čarodějku i šamanku? Ale budou čtenářky slovu kurandera rozumět? Hotové dilema. Rozhodly jsme se nepřekládat a vysvětlit pořádně v záložkách a předmluvě. S odstupem času je jasné, že jsme se rozhodly správně.

Silný příběh, který stojí v pozadí Kurandery a který zatím málokdo zná, mi přinesl jedno poučení. Velmi jasně jsem si uvědomila, že když se naučíme vidět věci v souvislostech a spatříme onu neviditelnou nit, o které píšu na začátku, pak pochopíme, že vůbec nic se v životě neděje náhodou. Vnější svět se pro nás stane mnohem čitelnější. Neplácáme  v proudu života chaoticky pádlem všemi směry, tedy naprosto neefektivně, ale dokážeme jím plout celkem harmonicky a jsme schopni zachovat klid i ve chvíli, kdy třeba zjistíme, že nám do loďky zrovna začíná zatékat.
(Tak si říkám, že nějaký podobný odstavec asi vymyslím na zadní obálu mé knihy, která tento příběh vypráví podrobně.)

Tak vám přeju klidnou a harmonickou plavbu. 🙂

Teď mě tak mimochodem napadá, že nejen Romana ale celý tenhle příběh má teď vlastně své narozeniny. Šesté. První Mamaniho kniha se mi totiž dostala do ruky v Miláně v únoru r. 2009. 🙂

A jaké jsou ty vaše pohledy z orlí perspektivy? Jde vám to?

Vaše Lucie Chaya

Read More
lucie chaya rozjímání
Blog
2

TVÁ CESTA SI TĚ NAJDE


Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 244

Warning: in_array() expects parameter 2 to be array, string given in /data/web/virtuals/135082/virtual/www/domains/luciechaya.cz/wp-content/plugins/facebook-button-plugin/facebook-button-plugin.php on line 246

Ke čtyřicetinám mi v rámci tušeného zlomu vesmír nadělil jakousi dvojitou kuranderovskou zkoušku toho nejtěžšího kalibru, o které si můžete více přečíst zde:

A tak jsem se čtyřicítkou nastoupila kuranderovskou cestu naplno, jako bych ani neměla jinou volbu a opustila z velké části novinářský svět. Vím, že mám “komunikovat” k lidem dál, ale o jiných, mnohem důležitějších věcech. A tak se s novoluním zrodily i tyto mé nové stránky a první příspěvek do mého blogu, který právě čtete.

Když jsem otěhotněla, bylo mi čerstvých dvacet. Rok a půl předtím jsem odmaturovala na výborné v jednom menším severočeském městě, byla jsem úspěšnou studentkou Filosofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze. Studovala jsem dva ročníky vysoké školy v rámci jednoho roku a přitom si přivydělávala tlumočením. Mluvila jsem čtyřmi jazyky a měla jsem pocit, že se přede mnou otevírá celý svět. Jen si vybrat.

První myšlenka, která mi prolétla hlavou, když jsem se to dozvěděla, že ve mně roste nový život, se nesla v duchu radostného úžasu: “Jééé, tak to až mi bude čtyřicet, tak mému synovi ( od první chvále jsem věděla, že to bude syn) bude dvacet a mě čtyřicet (Zdálo se to tak nepředstavitelně daleko!). Bude dospělý a já budu mít ještě celý život před sebou. Začne další etapa mého života.”

Vůbec jsem to neřešila. Jako by to tak mělo být. Součást vesmírného plánu, i když mně v tu chvíli nepochopitelného. Těžko říct, jak je to možné, ale už tehdy jsem nějak věděla, že čtyřicítka bude představovat zásadní přelom v mém životě. Vůbec jsem ale tehdy nemohla tušit, že se to naplní vrchovatě. A úplně mi to vlastně dochází až teď.

Dalších dvacet let by se dalo směle přirovnat ke zběsilé jízdě na horské dráze, kterou skropilo i mnoho bolestných slz. Ty přišly velmi záhy. Ve dvaadvaceti už jsem byla sice úspěšná, ale rozvedená studentka a také matka dvouletého syna, samoživitelka. Asi si dovedete představit, jak mě při hledání práce všude vítali s otevřenou náručí. Nadějné horizonty přede mnou zčernaly jako hořící listy papíru.

Když tedy čtyřicítka zaklepala minulý měsíc na mé dveře ( a v této souvislosti musím souhlasit s mým oblíbencem Normanem Wolkerem, o kterém ode mně ještě hodně uslyšíte, že…..), chtě nechtě jsem bilancovala, co se od té doby všechno stalo. Výchova syna, dva rozvody, samovolný potrat, tragická smrt partnera, přes dvacet různých profesí, několik let života v zahraničí. Jakoby neviditelná ruka existence zhustila několik životů do jediného.

Mnohokrát jsem se v slzách ptala proč. Mnohokrát jsem pod tíhou bolesti doslova lehla k zemi a pak se zase zvedla jako fénix z popela. Vždy o něco moudřejší, silnější, pokornější. K tomu jsou nám koneckonců všechny životní zkoušky dobré, ne? A celých těch dvacet let jsem měla někde hluboko ve svém nitru lehký, téměř neznatelný pocit, jako by to bylo všechno jakýsi druh přípravy. Jakoby to mělo vše nějaký hlubší smysl, na který jsem v tu chvíli nedokázala dohlédnout. A dnes při terapiích s klienty a klientkami to najednou chápu. Díky tomu, že jsem mnoho věcí, se kterými přicházejí, prožila na vlastní kůži, dokážu se do jejich situace vžít mnohem lépe. A to že jsem dnes matkou již téměř dospělého syna, mi v tom pomáhá nemalou měrou.

S ubýhajícími roky se vše zintenzivňovalo a ubíralo stále více jedním konkrétním směrem. Objevila jsem v sobě vizionářské a léčitelské schopnosti, zjistila, že práci s energií máme v rodině a že mě můj dědeček celé dětství vlastně učil, aniž bych si toho byla vědoma. Vše se začalo skládat v posledních letech jako dokonalá mozaika.

Mnohé mi osvětlilo setkání se šamanismem, ke kterému mě přivedly knihy H.H. Mamaniho, které jsem pak následně začala překládat do češtiny. Jeho výcvik, cesta do Peru a vhled, který mi umožnilo setkání s posvátnou bylinou ayuhaskou, dokonaly zbytek. Jako bych se kontaktem s tímto světem „za oponou“ vrátila “domů”. Začala jsem si vzpomínat. Asi nejtěžší ale bylo to celé přijmout.

Vím, že mám přinášet inspiraci dalším lidem, ženám, ale i mužům, a toto poslání jsem před lety za jedné úplňkové noci přijala. Při širokém záběru svých aktivit jsem ze svého směru v průběhu času několikrát sešla, ale vždy jsem byla velmi důrazně vrácena zpět na cestu, která mi byla předurčena.

Dnes už s pokorou naslouchám.

A pokud vás bude to, co budu v tomto blogu ode dneška občasně sdílet, inspirovat, budu jen ráda. Jeho vznikem se plní jedno z mých předsevzetí. Použít své dosavadní novinářské zkušenosti k šíření informací, které mi připadají důležité.

 

Vaše Lucie Chaya

 

Read More
Home